MH-banner-Tymova-spoluprace.jpg

DOBJÉ JÁNO DĚTI!!! DNES VÁM BUDU VYPRÁVĚT POHÁDKU O TOM, JAK SPOLU PŘIBLIŽNĚ 60 LIDÍ ŽILO NA TÁBOŘE V MÍREČI.
Celá tahle pohádka začala v jeden krásný pátek, který byl v kalendáři vyznačen jako 28. červenec. Spousta mladých hasičů ze Zalužan a z Bohostic se vydala skrze sedmero řek a hor do krásného a jejich oblíbeného tábora na Míreč. Půst od jídla drželo mnoho lidí již nejméně čtrnáct dní předem, neboť bylo zcela jasné, že jídlo bude opět skvostné!!! No, nic proti Vám, ale stejně tohle nepochopíte, tohle se prostě musí prožít!!
Na začátku bylo slunečno, a proto se odvážní vedoucí ihned pustili do celotáborové hry. Prostě... nebyl čas, ztrácet čas. A protože nebyli troškaři, a nekladli si malé cíle, chtěli obletět celý svět a na každém kontinentu se zastavit, prostě cesta kolem světa za 10 dní, což je (pokud správně počítáš) přesně o 70 dní rychlejší, než to zvládl Willy Fog. Takže chápej… byl to fofr.
Začalo to všechno doma, v Česku, však víš, tam je stejně nejlíp. Následovala nejmilovanější Skandinávie, přes nejvyšší pohoří světa do Asie. (Himaláje, kdybys potřeboval nápovědu.) Další den se děti probudily hlavou dolů v Austrálii, kde kromě klokanů potkaly i dva místní domorodce u hory Uluru, (pozn. jako domorodci občas vypadaly i ty naše/vaše děti na táboře, ale snažili jsme se to nějak zpacifikovat.), přelet do Afriky – někde kolem Uhuru a následně Jižní a Severní Ameriky byl důležitou skládankou. Mexiko chce prostě navštívit každej!!! (Aka, tequila není to jediný, co Mexiko nabízí.) Každý kontinent ukázal dětem to nejlepší, co mohl nabídnout, připomenul jim typické věci a skrze pověřenou a typickou postavu jim podával jednotlivé dílky mapy, na kterou si v celkové verzi našly čas při grandiózním finále celotáborovky. Pokud vám už v mém vyprávění chybí pořádná hasičina, právě se o ní chystám hovořit. Považuji za důležité zmínit se o bravurních výsledcích ve střelbě či ve vázání uzlů.
Trénoval se i šplh, nové topografické značky, evakuační zavazadlo a všechno důležité pro hru Plamen. Je nutné vyprávět i o bojovkách, kdy starší letos (možná) skutečně našli odvahu a dorostenci našli leda provokaci od vedoucích? Nevím. Možná jen zmíním, že se Míra letos nezlomil, nebo minimálně ne na bojovce. Tam s ostatníma vedoucíma potkal akorát jednu krávu na vodítku. Možná taky zmíním ty boží večery, kdy všicí seděli a čučeli do ohně a byli spoko za tyhle obyčejný chvilky. Spokojenost našly letos i mladší děti, kterým se teda stýskalo výrazně málo.
Na domov si vzpomněly jen při dřepování u pohledů, které jim z domova dorazily. I když… je
pravda, že takhle spokojeně nedřepovaly ani v 7 ráno na rozcvičce. Bazén se letos spíš nekonal, počasí bylo, no… škoda mluvit, však vy jste ho taky zažili. Proběhlo i pár kanadských žertíků, který se pomalu stupňovaly, a tak se leckteří muži i ženy báli jít v poklidné atmosféře i vysprchovat. (btw: kdyby náhodou někdo potřeboval tríčky, jak dostat černotu z vejfuku z obličeje, ozvěte se!!) Zranění bylo také výrazně pomálu, vlastně jen jedno, a to až poslední den, což se taky samozřejmě dá označit za velkou smůlu. A jak tohle vyprávění uzavřít? Bylo to dobrodrůžo, byla to jízda, byla to zima, bylo to zas a opět jedinečný. Radost pohledět na ty korálky na ruce.


Děkovačka na závěr! DĚKUJU vedoucím, všem. Bez vás by to byla nuda. DĚKUJU Lence a jejímu týmu za fenomenální kuchyni a atmosféru, DĚKUJU dětem, že jsme s váma mohli prožít tenhle příběh, DĚKUJU zalužanským, že je Soptík doma a DĚKUJU tobě za to, že jsi to přečetl až sem.


SDH Zalužany, SDH Bohostice